Chvála zvířecím zločincům

JEFFREY ST. CLAIR

Na jaře roku 1457 se ve francouzské vesnici Savigny-sur-Etang stala otřesná vražda. Byl zabit a částečně sněden pětiletý chlapec. Tamními občany, kteří potvrdili, že byli svědky vraždy, byla z tohoto odporného zločinu obviněna místní rodina. Sedm podezřelých, matku a jejích šest dětí, úřady brzy dopadly a odhalily, že jsou stále potřísněni chlapcovou krví. Byli zatčeni, obviněni z vraždy dítěte a do rozsudku vsazeni do místního vězení.

Obžalovaní byli chudí a soud jim přidělil právního zástupce. O několik týdnů později se u savignyského soudního dvora konal proces. Před zaplněný sál byli předvoláni svědci. Byly předloženy důkazy a vzrušeně se debatovalo o právních výkladech. Soudci uvážili všechna fakta a právní normy a vynesli rozsudek. Matka byla prohlášena vinnou a odsouzena k pověšení za nohy na větev šibeničního stromu. Jejích šest dětí ovšem od soudu dostalo milost. Soud uznal námitku obhájce, že mentální schopnosti mladistvých nepostačovaly k tomu, aby se v očích zákona mohli dopustit zločinu. Osiřelé děti byly na státní náklady poslány do opatrovnictví.

Je to zajisté zajímavý příklad, ve kterém najdeme důležité poznatky o právech chudiny a o historických kořenech soudnictví mladistvých v západní právní vědě, poznatky, které jako by byly pro náš současný „tradicemi posedlý“ Nejvyšší soud zcela zapomenuty. Ale je tady háček: obvinění v tomto procesu nepatřili k našemu živočišnému druhu. Je nutno dodat, že to byla prasečí rodinka.

Případ savignyské vraždy nebyl, dokonce ani ve svých hrůzných detailech, ničím výjimečný. Ve středověké Evropě (i v koloniální Americe) byly tisíce zvířat předvolávány před soud a souzeny za nejrůznější trestné činy, od neoprávněného vniknutí na cizí pozemek, krádež či vandalství až po znásilnění, napadení a vraždu. Obžalovanými bývali kočky, psi, krávy, ovce, kozy, slimáci, vlaštovky, voli, koně, muly, osli, prasata, vlci, medvědi, včely, brouci a termiti. Tyto soudy nebyly vykonstruovanými procesy ani aprílovými recesistickými akcemi. Jak soudy, tak společnost braly procesy vážně.

I když se na ně dnes už zapomnělo, tyto soudy se řídily stejnými složitými právními procedurami jako případy, které se zabývaly lidmi. Skutečně, jak líčí E.P. Evans v pozoruhodné knize Trestní stíhání a tresty smrti pro zvířata (1906), lidé a zvířata byli často souzeni společně v jedné soudní síni jako spolupachatelé, zvláště v případech sodomie. Zvířecím obžalovaným byli na veřejné náklady přidělováni právní zástupci. Zvířata podávala odvolání a byly případy, kdy byla stažena žaloba a rozsudky byly zmírněny či zcela zrušeny. Někdy, zejména v případech, kdy se jednalo o prasata, byla zvířata na soudní proces a na popravu oblékána do lidských šatů.

Procesy se zvířaty se konávaly ve dvou různých prostředích: u církevních a světských soudů. Církevní soudy bývaly za místo konání vybírány v případech týkajících se ničení veřejných zdrojů, např. zemědělských plodin, nebo u mravních deliktů, jako čarodějnictví nebo pohlavní styk lidí se zvířaty. Světské a královské soudy vynášely rozsudky v případech, kdy byla zvířata obviněna ze způsobení tělesné újmy nebo smrti lidem nebo, v některých případech, jiným zvířatům.

Když byl vynesen verdikt viny a uložen trest smrti, byl jeho vykonáním pověřen profesionální kat. Zvířata byla podrobována stejně úděsným formám mučení a popravy jako odsouzení lidé. Usvědčená zvířata bičovali, natahovali na skřipec, věšeli, stínali, upalovali na hranici, pohřbívali zaživa, ukamenovávali a čtvrtili. Na Sardinii se ve 14. století hospodářským zvířatům za každé neoprávněné vniknutí na cizí pozemek uřezávalo ucho. Při raném uplatňování systému „třikrát a dost“ znamenalo třetí usvědčení okamžitou popravu.
Maso popravených zvířat se nikdy nejedlo. Namísto toho bývaly mrtvoly páleny, házeny do řek nebo pohřbívány vedle lidských odsouzenců na hřbitovech vyhrazených pro trestance a kacíře. Hlavy odsouzených bývaly, zvláště v případech sodomie, vystavovány na kůlech na náměstích vedle hlav jejich lidských spoluviníků.

První zaznamenaný soud se zvířetem v případu vraždy se konal roku 1266 ve Fontenay-aux-Roses (rodišti malíře Pierra Bonnarda) na předměstí Paříže. Proces se týkal vraždy malého děvčátka. Obžalovaným bylo prase. Přestože jsou záznamy ztraceny, podobné soudy se jistě datují už do doby antického Řecka, kde se podle Aristotela světské soudy se zvířaty obvykle konaly ve velkém athénském Prytaneu.

Zajímavé je, že Summa Theologiae Tomáše Akvinského, napsaná roku 1269, je částečně útokem na Aristotelovy myšlenky a na jeho „radikální následovníky“, kteří ve 13. století infiltrovali evropské univerzity. V Summě se Akvinský pracně snažil vysvětlit teologický podklad pro soudy se zvířaty.

I když to podle záznamů nalezených Evansem vypadá, že se většina soudů se zvířaty konala ve Francii, Německu a Itálii, zdá se, že zvířata k soudům posílala skoro každá evropská země včetně Ruska, Polska, Rumunska, Španělska, Skotska a Irska. Anglofilové dlouho tvrdili, že Anglie samotná se ubránila myšlence předvolávat krávy, psy a prasata před královské soudy. Shakespeare ale naznačuje něco jiného. V Kupci benátském Porciin přítel, mladý a zbrklý Graziano, uráží Shylocka tím, že jej přirovnává k vlkovi, který byl souzen a pověšen za vraždu:

Tvůj podlý duch vlád vlku,
co vraždil lidi. Když ho věšeli,
ulétla jeho duše z šibenice
do lůna hříchu, v němž jsi ležel ty,
vlila se do tebe…
(překlad Martin Hilský)

Do těchto procesů se zapojila i koloniální Brazílie. Roku 1713 se v Piedade no Maranhão zřítila fara františkánského kláštera, jejíž základy zničili termiti. Mniši vznesli obvinění proti termitům a církevní vyšetřování brzy vystavilo předvolání požadující, aby se ten hladový hmyz dostavil před soud a čelil obviněním za své činy. Jako obvykle v takových případech byla zvířata, která nedbala soudního příkazu, okamžitě uznána vinnými v nepřítomnosti. Ale tito termiti měli chytrého obhájce. Argumentoval, že termiti jsou pilná stvoření, tvrdě pracují a využívají Bohem daného práva, aby se nasytili. Navíc obhájce prohlásil, že ke zchátrání kláštera pravděpodobně přispěla lenivost mnichů. Mniši, tvrdil, spíš využívali místní termití společenství jako omluvu pro svou nedbalost. Soudce odešel do své kanceláře, zvážil všechna předložená fakta a vrátil se s šalamounským rozhodnutím. Mniši museli termitům poskytnout k snědku hromadu dříví a termitům nařídil opustit klášter a omezit se na svou novou zásobu jídla.

Podobný případ se stal roku 1575 ve francouzské části Savojska. Brouci nosatci ze Saint Julien, maličké vesničky v regionu Rhône-Alpes, byli obviněni ze zločinu zničení slavných vinic na svazích Mont Cenis. Obhájcem obžalovaných byl ustanoven právník Pierre Rembaud. Ten prohlásil, že nosatci měli plné právo požírat révové listí. Opravdu, tvrdil Rembaud, nosatci využívali svůj pradávný nárok na vegetaci na Mont Cenis, protože, jak je popsáno v knize Genesis, Bůh stvořil zvířata dříve než člověka a přislíbil jim všechnu trávu, listí a zelené rostliny za potravu. Rembaudův argument vyvedl soud z míry. Zatímco soudci pochybovali, vesničané ze Saint Julien se právníkovou obhajobou zdáli být zvikláni. Brouci se asi právem cítili ukřivděni. Měšťané se rozhodli vyčlenit kus půdy stranou od vinic jako pastvinu pro nosatce.

Vytyčili pozemek. Zpracovali listiny a území ukázali právnímu zástupci Rembaudovi k prozkoumání a ke schválení. Rezervaci pro nosatce nazvali La Grand Feisse. Rembaud se procházel po pozemku a prohlížel rostlinná společenství okem zkušeného botanika. Nakonec zakroutil hlavou. Z toho nic nebude. Půda byla kamenitá a očividně po desetiletí sloužila jako pastvina. La Grand Feisse byla pro vytříbený apetit jeho klientů naprosto nevyhovující. Kéž by tak rezolutního obhájce byli bývali přidělili Johnu Walkeru Lindhovi!
Perrym Masonem mezi zvířecími obhájci byl uznávaný francouzský právník Barthélemy Chassenée, který se později stal předsedou nejvyššího soudu pro francouzské provinční soudy a předním právním teoretikem. Jeden z jeho nejzajímavějších spisů se jmenoval De Excommunicatore Animalium Insectorium (Za ukončení trestního stíhání zvířat). V další právnické monografii Chassenée s přesvědčivým zápalem tvrdil, že místní zvířata, divoká i domácí, by měla být považována za právoplatné členy obyvatelstva obce. Jinými slovy, že práva zvířat jsou v určitých směrech velmi podobná lidským právům.

V létě roku 1522 byl Chassenée povolán do starobylé vesnice Autun v Burgundách. Městečko, založené za vlády císaře Augusta, bylo v poslední době zamořeno krysami. Krysy děsily francouzské dívky, zničily úrodu ječmene a ohrožené byly i vinice. Obecní hlasatel veřejně vyhlásil předvolání, aby se krysy dostavily k soudu. Neukázala se tam ani jedna. Soudce se ptal Chassenéeho, proč by neměl jeho klienty uznat vinnými v nepřítomnosti. Právník argumentoval, že krysí populace je rozptýlena po kraji a že jeho klienti téměř jistě nevědí o obviněních, která jim hrozí. Soudce to uznal. Vyslal do polí obecního hlasatele, aby zopakoval své naléhavé oznámení. Krysy se však ani poté u soudu neobjevily. Znovu zasáhl Chassenée. Změnil strategii a prokázal při tom taktické schopnosti, které by učinily dojem i na Gerryho Spence. Vášnivě soudu vysvětlil, že krysy zůstaly schovány ve svých polních hnízdech paralyzovány vyhlídkou, že by se měly vypravit do blízkosti autunských koček, které byly známy svou zuřivou nevraživostí vůči hlodavcům.

Nakonec byly krysy ušetřeny vyhubení. Soudce jim přísně nakázal vyklidit během šesti dní autunská pole. Pokud tento soudní příkaz neuposlechnou, budou zvířata uvržena do klatby, odsouzena k věčným mukám. Toto zatracení bude na hlodavce uvaleno, varoval soud, bez ohledu na to, jestli mezi nimi budou starci a těhotné.

Málokteré soudy se zvířaty se vedly s takovou vervou jako ty, které se týkaly nařčení ze sodomie. Roku 1565 byl muž z francouzského města Montpelier obžalován z toho, že udržoval sexuální poměr s mezkem. Obviněn byl i mezek. U soudu stanuli společně. Byli uznáni vinnými a odsouzeni k upálení na hranici. Mezek byl kvůli svému zuřivému rozpoložení navíc podroben dalšímu mučení. Než bylo ubohé zvíře uvrženo do ohně, byla mu useknuta kopyta.

Roku 1598 byla Francois Secretainová předvedena před inkviziční tribunál v St. Claude v pohoří Jura v Burgundách, aby čelila obvinění z čarodějnictví a sodomie. Secretainová byla obžalována z kontaktů s ďáblem a z provozování sexu se psem, kocourem a kohoutem. Případ, ze kterého stydne krev v žilách, detailně popsal její žalobce, Velký porotce Henri Boguet, ve svých podivných pamětech Discours des Sorciers (Pojednání o čarodějnicích). Secretainová byla ve své cele svlečená donaha, protože fanatik Boguet na ní chtěl hledat znamení Satana. Zvířata byla ze stejného důvodu oholena a oškubána. Secretainovou a její zvířata podrobil různým mučením, včetně strkání žhavého pohrabáče do krku, aby viděl, jestli roní slzy, protože, jak si Boguet poznamenal ve svých pamětech:

„Žádní čarodějové nebo čarodějnice, které jsem kdy jako soudce zkoumal, v mé přítomnosti nikdy neronili slzy. Anebo pokud ano, natolik s nimi šetřili, že to nebylo vůbec poznat. Mám na mysli ty, kdo vypadali, že pláčou, ale domnívám se, že slzy jen předstírali. Přinejmenším si jsem jist, že ze sebe ty slzy ždímali jen s největší námahou. Bylo to vidět na úsilí, s jakým obvinění plakali, a na malém množství slz, které ronili.“

Nebohá žena a její zvířata bohužel slzy neronily. Zemřely společně v plamenech na hranici.
V roce 1642 byl náctiletý hoch jménem Thomas Graunger obviněn z páchání, podle nezapomenutelné fráze Cottona Mathera, „mladistvé sodomie“ s hospodářskými zvířaty v Plymouthu v Massachusetts. Mladý Graunger byl předveden před prostý puritánský tribunál vedený guvernérem Williamem Bradfordem. Stanul tam bok po boku se svými spoluobžalovanými, klisnou, krávou, dvěma kozami, čtyřmi ovcemi, dvěma telaty a krůtou. Všichni byli shledáni vinnými. Byli veřejně mučeni a popraveni. Jejich těla byla spálena na hranici a popel pohřben v masovém hrobě. Graunger byl první mladistvý popravený v koloniální Americe.

Francouzský farmář jménem Jacques Ferron byl roku 1750 spatřen na poli při pohlavním styku s oslicí. Muž i zvíře byli uvězněni a předvedeni před tribunál v komuně Vanves poblíž Paříže. Po celodenním přelíčení byl Ferron usvědčen a odsouzen k upálení na hranici. Obhájce oslice však namítal, že jeho klientka je nevinná. Trval na tom, že nezákonný akt nebyl založen na vzájemné dohodě. Oslice, zněla obhajoba, byla obětí znásilnění, nikoli dobrovolnou účastnicí pohlavního styku s Ferronem. Byli předvoláni očití svědci, aby nevinu oslice dokázali. Místopřísežná prohlášení volající po milosti pro oslici, zdůrazňující laskavou povahu a dobré mravy zvířete, soud obdržel od několika předních občanů města, včetně opata tamního převorství. Opat napsal, že čtyřletá oslice je „slovem i činem i všemi svými zvyklostmi počestné stvoření.“ Soud nyní musel vyhodnotit okolnosti dobrovolnosti a odporu. Prostě, řekla oslice „ne“? Po vášnivé debatě soud oznámil svůj verdikt. Oslice byla zproštěna viny a puštěna zpátky na svou pastvinu.

Jak se na to všechno máme dívat? Proč evropské světské i církevní soudy věnovaly tolik času i peněz na složité soudy s neposlušnými zvířaty? Někteří učenci, jako James Frazer, tvrdí, že soudy vykonávaly funkci pradávných rituálů oběti a odčinění. Jiní, jako právní teoretik Hans Kelsen, na případy pohlížejí jako na poslední záchvěv animistických náboženství. Někteří nabízeli ekonomické vysvětlení, kdy se podle nich zvířata soudila a popravovala v dobách nadbytku, nebo se v tíživých dobách zabavovala jako majetek církve či krále na základě pravidla o „propadnutí Bohu“. Jiní zase tvrdili, že se soudy a popravy konaly v zájmu veřejného zdraví, když redukovaly stavy hospodářských zvířat a populace hlodavců, jež mohly přispět k šíření infekčních chorob.

My se zde však nezajímáme o sociální účel soudů, ale o vlastnosti a práva, která takzvaný středověký způsob myšlení připisoval obviněným: racionálnost, promyšlenost, svobodnou vůli, zásadovost, vypočítavost a motiv. Jinými slovy, předpokládalo se, že zvířata mohou jednat se záměrem, že mohou být hnána chamtivostí, závistí či pomstou. Středověcí lidé, v mnoha ohledech dnes považovaní za primitivy, tak vlastně byli otevření opravdu radikální myšlence: zvířecímu vědomí. Jak ukázaly tyto soudy, shledávali, že zvířata mají mens rea, pocit provinění. Ale soudy také vážně braly v potaz obhajobu zaměřenou na dokázání, že činy obviněných, včetně vraždy, byly ospravedlnitelné, když je bylo možné přičítat vleklému špatnému zacházení. Jinak řečeno, když byla zvířata schopna páchat zločiny, bylo také možné páchat zločiny na nich.

Soudy se zvířaty vyvrcholily na přelomu 16. a 17. století, potom odezněly. Začalo se na ně pohlížet zrakem moderních historiků jako na komickou kuriozitu, groteskní podivný přežitek z temného dávnověku. Právní vědec W. W. Hyde výstižně popsal samolibý, sebezveličující pohled právních vědců 20. století: „Surovec ve své zlosti na zvíře za jeho přestupek vymazává veškeré rozdíly mezi zvířetem a člověkem a ve všech ohledech se k němu chová jako k člověku.“

Upuštění od soudů se zvířaty samozřejmě neznamenalo zlepšení krutého zacházení s domácími zvířaty nebo to, že by problémová zvířata přestala být zabíjena v rámci velkolepé podívané pro veřejnost. Zatímco soudy zmizely, poprav přibylo.

Vzpomeňme na soudní příkaz k zabití slonice Topsy, hvězdy cirkusu Forepaugh v lunaparku na Coney Islandu, vydaný v roce 1903. Topsy v průběhu tří let zabila tři zřízence. Jeden z jejích trenérů byl sadista, který slonici mučil bitím holemi, bodáním kopími a tím, že ji krmil zapálenými cigaretami.

Topsy byla odsouzena k oběšení, ale pak se objevil Thomas Alva Edison a nabídl, že ji popraví elektřinou. Byla spoutána, nakrmena mrkví prošpikovanou kyanidem draselným a dostala elektrošok o 6 600 V střídavého napětí. Před davem 1 500 diváků se Topsy zatřásla, svalila se na zem a zemřela v oblaku prachu. Edison celou scénu nafilmoval. Svůj krátký film nazval „Elektropoprava slona“.

S Topsy se nevedl žádný soud. Nikdo ani nepomyslil na to, že by se mohla cítit ukřivděna, na to, že by pro její násilné činy mohlo existovat ospravedlnění. Topsy byla zabita, protože se stala přítěží. Její smrt byla obchodní rozhodnutí, prosté a jasné.

Tak co se stalo? Jak došlo k tomu, že se na zvířata začalo pohlížet jako na bezduché zboží? Jedno z vysvětlení je, že se modernita neurvale nastěhovala do jinak subtilního těla Reného Descartesa. Slavné kartézské dělení neoddělovalo jen rozum od těla, ale také hlavy od těl skutečných lidí. Descartes postuloval, že zvířata jsou pouze vtělenými automaty. Jsou to biologické stroje, jejichž činnost je poháněna výhradně biofyzickými instinkty. Zvířata postrádají schopnost poznávání, myšlení a úsudku. Mají mozek, ale ne rozum. V Port-Royalu karteziáni s nadšením rozřezávali živá zvířata a, slovy jednoho z Descartesových životopisců, „kopali do svých psů a bez milosti pitvali své kočky, jakémukoli soucitu s nimi se vysmívali a jejich řev nazývali hlukem rozbíjených strojů.“ Za kanálem La Manche Francis Bacon v díle „Novum Organum“ prohlašoval, že pravým cílem vědy je znovu zavést Bohem danou nadvládu člověka nad přírodou, „dále šířit hranice moci a velikosti člověka, a tak mu poskytnout nekonečné bohatství.“ Baconův lékař, William Harvey, byl pilným vivisektorem živých zvířat.

Tak velcí učenci osvícenství prosazovali nemilosrdnou nadvládu lidstva nad říší zvířat. Materialistický pohled historie a hrůzu nahánějící ekonomické a technologické písty, jež ji pohánějí, nenechaly žádné místo ani pro zvířecí duši ani pro zvířecí vědomí. Zvířata přestala být našimi bližními. Filozoficky i v reálu byla ponížena na objekty beztrestného vykořisťování, změněna v předměty sloužící pro obchod, práci, zábavu a jídlo.

Jak je pro lidi příznačné, filozofové industriálního věku prohlásili, že zvířata nejsou schopná cítit, v jak mizerných podmínkách žijí. Nedokážou chápat týrání, neuvědomují si utrpení, necítí bolest. Když zvířata v zajetí kousnou, pošlapou nebo zabijí své lidské věznitele, není to akt vzpoury proti tyranskému zacházení, ale jen reflex. Není tedy třeba pátrat po motivu pro tyto incidenty, protože ze strany zvířat nemůže jít o žádnou předem promyšlenou akci. Takový konflikt nemůže být zločinem. Je to jen nehoda, nic víc.

Co by asi Descartes soudil o skupině orangutanů, kteří v San Diegu ukradli ošetřovatelům páčidla a šroubováky, aby mohli opakovaně utéct ze své klece? Co to vypovídá o poznávání, spolupráci a používání nástrojů, pane Descartesi?

Zdroje:

Bierne, Piers, „The Law is an Ass,“ Society and Animals, Vol. 2 No. 1. (1994)
Boguet, Henri. An Examen of Witches. Trans. E.A. Ashwin. Portrayer Pub. (2002)
Castillo, Hugo P. „Captive Marine Mammals in South America,“ Whales Alive!, Vol. 7, No. 1 (1998)
Chaucer, Geoffrey. The Tales of Canterbury. Ed. Robert Pratt. Houghton Mifflin. (1974)
Coe, Sue and Cockburn, Alexander. Dead Meat. Running Press. (1996)
Cohen, Esther. Law, Folklore and Animal Lore. Past and Present 110. (1986)
Darnton, Robert. The Great Cat Massacre and Other Episodes in French Cultural History. Penguin. (1985)
Davis, Susan. Spectacular Nature: Corporate Culture and the Sea World Experience. University of California. (1997)
Dubois-Desaulle, Gaston. Bestiality: an Historical, Medical, Legal and Literary Study. Panurge. (1933)
Evans, E. P. The Criminal Prosecution and Capital Punishment of Animal. Faber and Faber. (1987)
Ferrero, William. „Crime Among Animals.“ Forum, 20. (1895)
Finkelstein, J.J. „The Ox That Gored.“ Transactions of the American Philosophical Society, 71. (1981)
Frazer, James G. Folklore in the Old Testament. Tudor. (1923)
Girgen, Jen. „The Historical and Contemporary Prosecution of Animals.“ Animal Law. Vol. 9:97. (2003)
Humphrey, Nicholas. The Mind Made Flesh. Oxford University Press, (2002)
Hyde, W. W. „The Prosecution and Punishment of Animals and Lifeless Things in the Middle Ages and Modern Times.“ University of Pennsylvania Law Review, 64, 7, 690-730. (1914)
Lovejoy, Arthur. The Great Chain of Being: a Study of the History of an Idea. Harvard University Press. (1936)
Ovid. The Metamorphosis. Trans. Charles Martin. Norton. (2005)
Peterson, Dale and Goodall, Jane. Visions of Caliban: On Chimpanzees and Humans. University of Georgia Press. (1993)
Salisbury, Joyce. The Beast Within: Animals in the Middle Ages. Routeledge. (1994)
Serpell, James. In the Company of Animals. Oxford University Press. (1986)
Singer, Peter. Animal Liberation: a New Ethics for Our Treatment of Animals. Random House. (1975)
„Heavy Petting.“ Nerve. (2001)
Tester, Keith. Animals and Society: the Humanity of Animal Rights. Routledge. (1991)
Thomas, Keith. Man and the Natural World. Oxford University Press. (1983)
Religion and the Decline of Magic. Oxford University Press. (1970)

– tento úryvek je první částí výrazně rozsáhlejšího textu, který bude v celé délce publikován v nultém čísle časopisu, jehož vydávání kolektiv okolo projektu veganka.cz chystá. V této podobě byl publikován v posledním čísle časopisu Earth First!.

pro veganka.cz přeložil eror