Chvála zvířecím zločincům, část II.

Protože projekt tištěného časopisu se kvůli spoustě vlivů neustále odkládá, budeme publikovat celý text Chvála zvířecím zločincům zde, postupně, na tři části. První část je zde, dnes následuje část druhá..

Roku 1668 Jean Racine, dramatik, těžištěm jehož práce nebyly právě frašky, napsal komedii satirizující soudy se zvířaty. Les Plaideurs (Protistrany), napsané osmnáct let po Descartesově smrti, vyprávějí příběh senilního starce posedlého souzením, který nakonec postaví před soud svého psa za krádež kohouta z kuchyňského stolu. Fenka je uznána vinnou a odsouzena k smrti. Právník odsouzené na poslední chvíli na její obhajobu ukáže soudu vrh štěňat. Stařec je dojat a tvrdá ruka zákona se zastaví.

Racinova komedie, volně inspirovaná Aristofanovými Vosami, propadla, když se hrála jen po dva večery, než byla stažena, asi proto, že publikum ještě nebylo evropskými Solóny přesvědčeno, aby se zřeklo své přízně ke zvířatům. Překvapivě hru o sto let později vzkřísila Comédie-Française a uváděla ji před plnými sály. Za tu dobu se postoj společnosti ke zvířatům výrazně posunul směrem k zaujatosti lidskou nadřazeností. Podle některých průzkumů je hra nejčastěji uváděnou francouzskou komedií, když dosáhla více než 1400 různých nastudování.

Srovnejme Descartesův sterilní, homocentrický názor s názorem toho, kdo oplýval daleko větším intelektem, Michela de Montaigne. Montaigne, nejnadanější francouzský prozaik, který psal o pouhých padesát let před Descartesem, tvrdil: „Nerozumíme jim o nic víc, než ona nám. Mohou nás považovat za zvířata podobně jako my je.“ Slavná je jeho věta z „Omluvy za Raymonda Sebonda“: „Když si hraju se svou kočkou, kdo ví, zda pro ni nejsem kratochvílí víc než ona pro mě?“ Montaignea barbarské zacházení se zvířaty trápilo: „Když vidím, jak někdo byť jen zakroutí krkem kuřeti nebo popohání prase klackem, vždy mě to zarmoutí. A musím úpět, když vidím, jak lovečtí psi pronásledují vystrašeného zajíce.“

Ale materialisté převládali. Descartesa podpořil Jan Kalvín, který hlásal, že příroda je jen materiální zdroj, který má být využíván ve prospěch lidstva. „Pravda je taková, že Bůh nám dal ptáky, abychom je jedli,“ tvrdil. „Víme, že celý svět stvořil pro nás.“

John Locke, otec moderního liberálního myšlení, popsal zvířata jako „dokonalé stroje“, které jsou k mání pro neomezené využití člověkem. Zvířata mohou být posílána na jatka bez práva na odvolání. Podle Lockeova chladného utilitářského názoru byly krávy, kozy, kuřata a ovce prostě masem na nohou.

Tak se Velký řetězec bytí nemilosrdně proměnil v železný řetěz s okovy obepínajícími nohy a hrdla zvířat, na kterém jsou vlečena do zoo, cirkusů, býčích arén a na jatka.

Karel Marx, extrémní materialista, se vysmíval romantickým básníkům za jejich „zbožšťování Přírody“ a Darwinovi vyčinil za jeho „přírodní, zoologický způsob myšlení“. Marxův velký intelekt bohužel nebyl dost empatický, aby rozšířil své koncepce dělby práce, odcizení a dělnické revolty na zvířata, zapřažená kapitalisty k bezútěšné dřině. V 30. letech napsal Matt Cartmill ve své skvělé historii lovectví „A View to a Death in the Morning“ (Vyhlídka na smrt za úsvitu): „Někteří marxističtí myslitelé prosazovali, že je třeba skoncovat s přírodou, a zvířata a rostliny, které neslouží člověku k žádnému účelu, by měly být vyhubeny.“

Marx své protivníky rád urážel tím, že je nazýval paviány. Co by ale Marx soudil o paviánech ze severní Afriky lovených obchodníky se zvířaty, kteří vraždili kojící paviání matky a kradli jejich mláďata pro americké zoo a laboratoře lékařského výzkumu? Tlupy paviánů se proti těmto absurdním počinům násilně bránily a pronásledovaly věznitele po celou cestu divočinou až k vlakové stanici. Někteří paviáni dokonce po více než sto mil pronásledovali vlak a na odlehlých stanicích útočili na vagóny s cílem osvobodit zajatce. Co to vypovídá o obětavé solidaritě?

Fidel Castro, jeden z Marxových nejhorlivějších politických následovníků, se po osmdesátém roce svého života stylizoval do jakési eko-guerilly a brojil proti globálnímu oteplování a podporoval zelenou revoluci. Přitom nadevše rád bere hostující novináře do Acuario Nacional de la Habana, aby se podívali, jak delfíni v zajetí předvádějí své kousky. Kytovci jsou vězněni v otřesných podmínkách, mnohdy jsou vězněni ve vodě tak nasycené chlorem, že jim vypaluje na kůži vředy a sloupává rohovku z očí. Kuba delfíny odchytává a chová pro show pro turisty a na prodej do nechvalně známých akvaparků po celé Severní Americe. V havanském zajetí delfíny chová Celia Guevara, dcera Che Guevary. Potrava je tam, stejně jako v jiných delfináriích, používána jako zbraň při nemilosrdné převýchově inteligentních mořských savců. Udělej trik pořádně, nebo nedostaneš nažrat. Můžeme se pak divit, že se mnoho delfínů v zajetí rozhodne kousnout do ruky, která je moří hladem?

Přinejmenším v tomto ohledu se Adam Smith jeví jako trochu humánnější než marxisté. I když na zvířata pohlížel jako na majetek, zhrozil se při pohledu na jatka: „Řeznictví je brutální a ohavný byznys.“

V průběhu věků to byli básníci, kdo zůstávali pevní ve svém vztahu k přírodě. Vezměme Proměny, které zhruba v době, kdy se narodil Kristus, složil římský básník a politický disident Ovidius. V poslední knize tohoto díla, kde se lidé běžně proměňují ve zvířata, Ovidius vyvolává Pythagorova ducha. Velký mudrc ze Samu, kterého Aristoteles oslavoval jako otce filozofie, v básni pronáší nejdůležitější řeč. Autor slavné matematické věty však nevyužije příležitosti, aby prohlásil matematiku za základ přírody. Namísto toho Ovidiův Pythagoras odsuzuje zabíjení zvířat pro potravu a trvá na posvátnosti všech forem života.

„Jaké zlo páchá, jak bezbožně se připravuje prolít samu lidskou krev, kdo zabodne nůž do hrdla telete a bez dojetí poslouchá jeho bučení, kdo dokáže zabít a sníst kůzle, jež pláče jako dítě, nebo sníst ptáka, kterého sám krmil! Jak daleko to má ke skutečné vraždě? Kam dál vede tato cesta?“

Kam vlastně? Snad do pekla? To si myslel John Milton. Miltonův Bůh upozorňuje Adama, že zvířata mají schopnost poznání a že ve skutečnosti „nepřemýšlejí zavrženíhodně“.

Robert Burns říká vyděšené polní myši:
„Je mi opravdu líto, že nadvláda Člověka
Zničila sociální harmonii Přírody
A ospravedlňuje ten špatný názor
Který způsobil, že ses polekala
Mne, svého ubohého pozemského druha
Stejně smrtelného jako ty.“
Samuel Taylor Coleridge vyjádřil podobné bratrské city oslu uvázanému na poli:
„Nebohý osle! Tvůj pán by se měl učit, jak projevit Soucit
To se nejlíp učí, když člověk sám trpí
Tolik jsem se bál, že žije jako ty
Zpola hladový v zemi Blahobytu
Jak prosebně zní zvuk těch kroků
Jakoby říkaly ,Kde jsi, můj příteli?´
Nevinné hříbě! Ty ubohý opovrhovaný nešťastníku!
Provolávám ti slávu – navzdory posměchu toho hlupáka
A rád bych tě s sebou vzal do Údolí Míru
Žít v příjemné Rovnosti.“

Lord Byron se zaměřil na rybaření, říkal, že se při něm pstruhům způsobuje zbytečná bolest, a vysmíval se Izaaku Waltonovi, že provozováním tohoto krutého koníčka degradoval poezii. Jeho Lordstvo by bezpochyby bylo pobouřeno i přihlouplým moderním rybařením „chyť a pusť“.

Byronův úhlavní nepřítel William Wordsworth napsal úchvatnou báseň nazvanou „Hart-Leap Well“ (Mohutný jelení skok) zachycující poslední okamžiky v životě mocného jelena uhnaného „za třináct hodin“ k smrti rytířem na koni a jeho psy. Balada končí tvrdým odsouzením lovu pro zábavu:

„Zvíře padlo před očima Přírody
Jeho smrt oplakávala soucitná nebesa.“

„Bytost, jež žije v oblacích a v povětří
Jež žije v zeleném listí lesa
Chová v hluboké úctě
Mírumilovné tvory a miluje je.“

…

„Pamatuj, Pastýři, co nás dělí
Oba poučeni jí, to jest Přírodou, tím, co ukazuje a co skrývá
Abychom nikdy nemíchali své potěšení nebo pýchu
S žalem nad nejnicotnější věcí, která cítí.“

Významný, ač šílený naturalistický básník John Clare otevřeně vyznával „náboženství polí“ a William Blake, básník revoluce, prostě řekl:

„Neb všechno, co žije, je Svaté,
Život se raduje ze života.“

A nakonec je tu zářný příklad Geoffreyho Chaucera, který se ukazuje být osvoboditelem zvířat. V Hlavním prologu k Canterburským povídkám popisuje Abatyši jako ženu, která nemůže vystát týrání zvířat.

„Měla od přírody tak citlivé srdce, že se rozplakala, když viděla myš chycenou v pasti. Vezla si psíčky a krmila je pečeným masem, mlékem a bílým chlebem, a když některý umřel nebo ho někdo udeřil, plakala lítostí.“
(překlad Hana Skoumalová)

Později jde v pozoruhodné Správcově povídce ještě dál, když ostře kritizuje zavírání zpěvných ptáků do klecí. První velký anglicky píšící básník dochází k závěru, že nezáleží na tom, jak dobře je o vězně postaráno, ptáci prostě touží po svobodě:

„Vezměte ptáka a zavřete ho do klece a krmte ho co nejpečlivěji jídlem a pitím a nejvybranějšími lahůdkami. Můžete k němu být sebehodnější a jeho zlatá klec může být sebetřpytivější, přece ten ptáček bude tisíckrát raději živ o housenkách v pustém, studeném lese a z klece bude stále chtít uletět, tak je mu svoboda milá.“
(překlad Hana Skoumalová)

Filozofům trvalo skoro 600 let, než dosáhli podobně osvícených postojů jako Caucer. V roce 1975 vydal Australan Peter Singer svou revoluční knihu Osvobození zvířat. Zbořil karteziánský model, podle kterého byla zvířata pouhými stroji. Singer s pomocí směsi vědy a etiky prosazoval, že většina zvířat jsou cítící bytosti schopné vnímat bolest. Způsobování bolesti je neetické a nemorální. Tvrdil, že pokrokové krédo poskytování „největšího štěstí největšímu počtu“ by mělo být rozšířeno na zvířata a že zvířata by měla být osvobozena ze svého otroctví ve vědeckých laboratořích, velkochovech, cirkusech a zoologických zahradách.

Čtvrt století po vydání Osvobození zvířat Peter Singer znovu nakousl velké tabu sodomie v eseji nazvané „Heavy Petting“. Singer, vyjadřující postoje, které by šokovaly Velkého porotce Bogueta, tvrdil, že sexuální styky mezi lidmi a zvířaty nemusejí být automaticky považovány za akt zneužívání. To podle Singera spočívá v ubližování. V některých případech, prohlašoval Singer, mohou zvířata při takových mezidruhových spojeních ve skutečnosti cítit vzrušení a rozkoš. I nejoddanějším zastáncům zvířecích práv to může znít jako braní koncepce biofilie E. O. Wilsona trochu moc doslovně.

Ve  Strachu z Planety zvířat se Jason Hribal radikálně, ale logicky staví za Singera. Hribal obrací perspektivu a vypráví příběh osvobození z pohledu zvířat. Je to historie psaná na konci řetězu, uvnitř klece, na dně akvária. Jeho mrazivá investigace zachází mnohem dál, než si dovolil jít Singer. Pro Hribala se zde nejedná jen o ubližování a bolest, ale i o souhlas. Zvířata nedala svolení, aby je drželi v zajetí, nutili k práci, hladili nebo veřejně vystavovali pro peníze.

Hribal dovedně odhaluje skrytou historii zvířat v zajetí jako aktivních agentů v otázce vlastního osvobození. Tato kniha je hrůznou a překvapivě povznášející kronikou odporu proti nejkrutějším formám mučení a útlaku, srovnatelným s metodami používanými ve věznici Abú Ghrajb.

Hribal nás zavede do zákulisí cirkusu a zvěřince a ukazuje tréninkové metody zahrnující sadistické formy nucení k poslušnosti a trestů, kdy jsou sloni a šimpanzi běžně biti a terorizováni, dokud se nepodvolí.
Ze zvířecí perspektivy zažijeme tyranské krotitele, hrůzu nahánějící překupníky exotických zvířat, arogantní zřízence zoo a zlověstné lovce vraždící rodiče slůňat a opiček předtím, než odchytí jejich mláďata. Dostaneme se dovnitř klecí, cirkusových stanů a nádrží, kde jsou sloni, opice a mořští savci drženi v příšerných podmínkách s minimální veterinární péčí.

Všechno je to samozřejmě velký byznys. Každý účinkující delfín ročně vydělá přes milion dolarů a kosatka dokonce až dvacetkrát tolik.

Toto je historie násilného odporu proti takovému zneužívání. Jsou tu příběhy útěků, lstí, stávek, nabírání na rohy, běsnění, kousání a, ano, i zabíjení ze msty. Každé ušlapání krutého zřízence s kopím s hákem, každé roztrhání vysmívajícího se návštěvníka, každé utopení trýznícího trenéra je narušením starého řádu, který zvířata pokládá za majetek, za zdroj profitu, za nemyslící objekty vykořisťování a týrání. Zvířecí rebelové tvoří svou vlastní historii a Jason Hribal slouží jako jejich Michelet.

Hribalovy hrdinské portréty zvířecí odvahy ukazují, jak byla většina těchto násilných aktů odporu motivována surovým zacházením a držením v mizerných podmínkách. Tato zvířata mají daleko k bezduchosti. Jejich činy prokazují paměť, ne jen návyk, uvažování, ne pud, a, což je nejpřesvědčivější, schopnost rozlišování, ne slepý hněv. Znovu a znovu se ukazuje, že zvířata cílí pouze na své trýznitele, přičemž často raději zvolí vlastní bolest, než aby pošlapala okolostojící. Jinými slovy, zvířata jednají s morálním vědomím.

pro veganka.cz přeložil eror