Venus Williams o své cestě zpět na vrchol

Tenistku a veganku Venus Williams není potřeba nějak zvlášť představovat; i lidé, kteří se o sport příliš nezajímají, na její jméno již pravděpodobně někde narazili. Letos ve svých 34 letech dokázala téměř nemožné: došla až do finále prestižního Rogers Cupu v Montrealu (kde nakonec podlehla polské tenistce Agnieszce Radwańské). Navzdory na tenis vysokému věku a tomu, že tři roky bojuje se Sjögrenovým syndromem, autoimunitní nemocí způsobující častou únavu. Ve velkolepém návratu ji podle jejích vlastních slov nejvíce pomohl přechod na rostlinnou stravu. V následujícím sloupku Venus Williams pro časopis Thrive popisuje, jaká byla její cesta zpátky na vrchol:

Tenis hraji od čtyř let. Nepamatuji se, jak jsem se naučila hrát, pamatuji si jen, že jsem odjakživa věděla, jak hrát. Spoustu času jsem strávila také tréninkem běhu, skoku a dalších sportů – vše s cílem stát se tou nejlepší v profesionálním tenise. Fitness pro mě byl způsobem života.

U nás doma vypadala svačina tak, že jsme si z lednice vytáhli ovoce nebo zeleninu, nebo jsme si připravili sendvič s burákovým máslem. Naše máma nám vždycky dávala jíst zeleninu, fazole, rýži a kuře, prostě jen zdravé jídlo. Málokdy donesla domů něco s cukrem nebo tučného.

Vyrostla jsem v atmosféře fyzické aktivity a zdravého stravování, ale přesto jsem později získala pár špatných návyků. Například miluji bonbóny. Už jsem se zmínila, jak moc miluji bonbóny? Byla jsem jimi tak posedlá, že jsem si dokonce přidala stránky svých oblíbených značek bonbónů na Facebooku a Twitteru. Jako dítě jsem neměla ráda hranolky, ale nějak se stalo, že se staly mým oblíbeným jídlem. Nikdy nemám dost koblih nebo cukroví. Když mám příležitost, mohla bych jíst jídlo z fastfoodu celý den. Navzdory všemu, co mě naučili, jsem sklouzla nejenom k tomu, že jsem fastfoodové jídlo jedla, ale i k tomu, že jsem ho měla ráda a toužila jsem po něm.

Nejméně zdravě jsem se stravovala v létě 2011. Měla jsem problémy s extrémní únavou a bolestí kloubů. Moje zdraví se hroutilo, neměla jsem energii na to si připravit jídlo, ani motivaci jíst něco zdravého. Namísto toho jsem jedla marshmallow, bonbóny a koláče s krémovou náplní. Čím hůř jsem jedla, tím hůř jsem se cítila. Dostala jsem se do bodu, kdy mě vyčerpávalo i jen sedět na židli nebo ležet v posteli. Celý život jsem tvrdě trénovala – jak jsem se teď mohla cítit takhle?

O něco později mi diagnostikovali autoimunitní nemoc, Sjögrenovův syndrom. Jedním z příznaků je extrémní a vysilující únava. A teď hádejte, co je jedna z nejhorších věcí, kterou můžete udělat, když máte Sjögrenovův syndrom? Ano, jíst cukr. Cukr, můj nejlepší kamarád a nejhorší nepřítel.

Nemohla jsem přistoupit na to, že můžu být nemocná. To prostě nebylo, jak jsem viděla sebe sama. Nakonec jsem dokázala přestat jíst hromady cukru a sladké pár dní před začátkem US Open. Nějak jsem dokázala vyhrát první kolo, ale před druhým kolem jsem musela odstoupit a zveřejnit, že se potýkám s autoimunitním onemocněním.

Většina rozumně uvažujících lidí by alespoň trochu zlepšila své stravování, ale u mě se to ještě zhoršilo. Dalších několik týdnů se můj život skládal jen ze sledování televize a neustálého přežvykování sladkých potěšení.

Cítila jsem se mizerně a hodně, hodně unaveně a nemocně. Myslím, že jsem si prošla něčím, čím si prošlo i spousta ostatních.

Nestaráme se sami o sebe vnitřně, takže se necítíme dobře a nelíbí se nám, jak vypadáme zvenku. Odkládáme na zítřek to, co bychom raději měli udělat dnes: být zdraví a získat životní energii.

Já jsem nakonec začala poslouchat své smysly, ale ne bez následků. Přibrala jsem 10 kilo a nevešla jsem se do svého oblečení. Neměla jsem žádnou energii a nad mojí kariérou profesionální tenistky visel otazník. Přešla jsem na veganskou stravu, můj milovaný kukuřičný sirup jsem nahradila ovocem a koláče bezlepkovými variantami. Kila navíc jsem shodila a znovu se vešla do svého oblečení.

Cítím se skvěle ohledně toho, co dělám pro své tělo. Cesta zpátky k dobrému zdraví je určitě na dlouho. Nemůžeme čekat, že budeme pořád bez chybičky. Abych řekla pravdu, to, že bych po zbytek svého života měla být v oblasti stravování a tréninku 100% perfektní, mě k smrti děsí! Takové očekávání je nerealistické a pouze nás připravuje na velké selhání.

Když se to vezme kolem a kolem, všichni máme stejné cíle, bez ohledu na to, na jaké úrovni sport děláme. Všichni se chceme cítit vnitřně dobře a navenek skvěle vypadat. Chci žít život, který dobře vyrovnává obě tyto složky, a chci si ho udržet napořád.


 
Pavel Houdek

Pavel Houdek

Dlouholetý vegan, sportovec, lektor a novinář. Vedle tohoto webu je také zakladatelem Vegan sport clubu a autorem e-booku Veganství prakticky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>