Veganské večeře v Olomouci: Otevřený prostor pro sdílení nejen jídla
Již třetím rokem probíhají v olomoucké Galerii U Mloka pravidelné veganské večeře. Staly se nejen otevřeným sociálním prostorem místní veganské kultury, ale jsou také příkladem aktivity, která inspirovala – ať přímo či nepřímo – další skupiny, které spontánně rozšířily tuto formu společenského sdílení do dalších měst.
Někteří chodí na olomoucké večeře pravidelně, protože mají dopředu ve svém diáři pro tento účel vyhrazenou každou poslední středu v měsíci, jiní zas příležitostně, třeba proto, že je někdo zrovna pozval. Každopádně vznikl pravidelný sociální prostor, kde se každý měsíc sejde okolo dvaceti až čtyřiceti lidí různého věku, zájmů a profesí; prostor, kde nikdo nemusí za jídlo platit, ani není sledován žádnou obsluhou. Pokud chcete pouze potkat staré či nové kamarády a nemáte hlad ani chuť (ale to bych se hodně divil), můžete zde strávit čas bez toho, že byste cokoliv konzumovali. Další odlišností od míst, jako jsou kluby a různá restaurační zařízení, je, že v tomto nekuřáckém prostoru je zákaz vstupu pod vlivem návykových látek včetně alkoholu. Taková odlišnost od každodenního standardu mnohých lidí již vede k úvaze, proč vlastně něco takového vzniklo? Možná odpověď by mohla být: Protože sdílení je jedna z největších kvalit ve vesmíru (což by mohlo být i mottem veganských večeří). Rád bych ale poskytl introspektivnější pohled na „naše“ olomoucké večeře.
(Ne)organizace
Myšlenka otevřené veganské večeře nás napadla po několika vařeních v rámci Food not Bombs Olomouc právě v Galerii U Mloka: Proč se nescházet u jídla pravidelně? Vlastně se nejedná o nikterak originální nebo průkopnickou myšlenku. Různé formy komunitních večeří (i veganských) se konají snad po celém světě.
Původním záměrem bylo vytvořit dlouhodobou a pravidelnou událost, která by vyžadovala co nejméně energie. Proto jsme přišli s celkem jasně vymezenou ideou, nabídli pravidelný čas a místo a počkali, zda se po několika svolaných večeřích událost uchytí nebo skončí. Inspirovali jsme se stylem nehierarchického organizování Critical Mass (pravidelných cyklojízd, jež se pořádají také v Olomouci), které se téměř celosvětově konají každý poslední pátek v měsíci a začínají na konkrétním místě ve stejný čas. Tento model fixního místa a času (pokud ho přijme za své dostatečný počet lidí) umožňuje dlouhodobou kontinuitu a absenci organizátora či iniciátora na samotné události, protože se neváže na jednu nebo více konkrétních osob. Odpadnutím či vyhořením osoby organizátora by totiž zanikla i samotná událost, což je problém mnoha různých projektů, které závisejí na jedné nebo několika málo osobách.
Chtěli jsme vytvořit něco, co by především časově překonalo organizační aktivitu iniciátorů. Protože je Olomouc studentským městem a o víkendu je město doslova odkrvené, padla volba na středu a aby se to dobře pamatovalo, tak je to poslední středa v měsíci. Měsíční interval se zdál vzhledem k velikosti místní veganské komunity ideální periodou. Do jaké míry se lze zbavit neformální hierarchie ve všech směrech, je ale otázka. Pořád přetrvává zodpovědnost ve zpřístupnění prostoru galerie na pár lidech.
Ze smyslu „organizace“ vyplývá to, že akci tvoří každý, kdo přijde. Není nikdo, kdo by měl autoritu, někoho vedl a určoval řád. V naprosto rovné společnosti se učí každý od každého a ne všichni od toho „nejchytřejšího/nejschopnějšího“. Olomoucké veganské večeře by měly být prostor, kde každý přebírá zodpovědnost sám za sebe a jedinými limity jsou pravidla galerie (žádné drogy a kouření) a sdílené hodnoty (etika k mimolidským bytostem). Prostor můžeš využít k recitaci básní nebo vyprávění svých bláznivých příběhů.
Protože jsem byl jeden z těch, kteří se myšlenky chytli již zpočátku, a pozval jsem mnoho dalších dnes již pravidelných návštěvníků, slýchával jsem často otázku: „A kdy uděláte další veganskou večeři?“ To je však základní nepochopení této společenské formy sdílení, protože večeři dělá/organizuje každý, kdo přijde.
CIY: Cook it yourself!
V původní pozvánce na veganské večeře v Olomouci stálo: „Každý, kdo by očekával pionýrský tábor s vedoucími a poslušnými pionýry, udělá lépe, když půjde do restaurace.“ Restaurace jako symbol pasivního přijímání je opakem zúčastněnosti, která je další ideou veganských večeří. Pokud tudíž chceme, aby se rozplynulo pomyslné rozdělení na organizátory a účastníky, měla by být příprava pokrmů rovnoměrně rozdělena mezi všechny účastníky a měly by být opuštěny při podobných událostech často užívané modely „služeb na vaření“ nebo „jídla za dobrovolný příspěvek“ skupince, která vaří. Tyto modely mohou být v mnoha případech a ohledech snazší, funkčnější a efektivnější, ale svádějí daleko více k pasivitě a neformálně hierarchickému rozdělení. Navíc pokud hodnotově klademe důraz na kreativní tvůrčí činnost, která je opakem pasivního přijímání, měli bychom se pokoušet právě o náš „cook it yourself“ přístup v obstarávání pokrmů. Pokud to myslíme s postoji nekonzumnosti, nekomerčnosti a neziskovosti vážně, je to jeden z nejlepších způsobů, jak jim jít naproti. Kdo může, donese ostatním, co sám či s někým dalším navařil.
Každý vaří dobrovolně a bez nároku na ocenění (krom pochvaly spolustolovníků) a každý zároveň přijímá bez potřeby něco vracet. Právě pokud odstraníme z takovéto směny závazek odplaty, můžeme hovořit o sdílení.
Tvrdit, že každý stolovník na večeři něco přinese, by bylo lhaní si do kapsy. Nejenže jsou lidé, kteří nevaří pokaždé, ale jsou i kamarádi, kteří nevařili nikdy. Přesto jsou všichni pokaždé více než vítáni! Někomu se nemusí dostávat času na vaření, jinému zas zdroje. Nemělo by se stát, že někdo nepřijde jen kvůli tomu, že by sám nic nedonesl. Nemusíte se bát, že na vás bude někdo koukat jako na pijavice, protože zpravidla (i když se někdy stane, že se sní všechno) jídlo zbude a odnášejí si ho poslední jedlíci domů.
A co uvařit? To záleží na každém, na jeho času a možnostech. Někdo uvaří, co dům dá, jiný se zase snaží ukázat své kuchařské dovednosti. Nezáleží na tom, zda uděláš dort, polévku, buchtu, dezert, domácí pečivo, něco orientálního, švédský stůl či hlavní jídlo, protože téměř vždy se objeví zajímavá paleta různého chutného veganského jídla. Snad nejvyšším oceněním kuchařských dovedností jsou nadšené oči se slovy „dej mi recept“. Věřte, že je to dobrá motivace snažit se navařit něco fenomenálního.
Proč to vůbec dělat?
Kreativita představovaná Do It Yourself (udělej to sám) principy a forma organizace ovšem nejsou tím hlavním motivem, protože ty můžeme vkládat do mnoha jiných, cílenějších aktivit (ať již za zvířata nebo jiné sdílené hodnoty). Asi každý by našel nějaký důvod, proč se takto scházet u jídla. Až po zhodnocení několika hojně navštívených večeří jsme objevili některé z těchto motivů a přístupů, které se samozřejmě mohou překrývat. Uvedu tři nejzákladnější. Ovšem všechny z nich se mohou plně projevit a ukázat, pokud budou večeře probíhat dlouhodobě a pravidelně, nikoliv když se bude konat jedna nebo dvě s delším časovým odstupem.
Primárním motivem bylo vytvořit ostrůvek prostoru pro vegany, který by přinášel příležitosti jak si usnadnit život. Veganská večeře je ideální, pokud nechcete trávit hodiny na facebooku nebo internetových diskusních fórech, kde lovíte potřebné informace, ale dáte přednost tomu sdílet informace face-to-face ve fyzické komunitě podobně smýšlejících lidí. Můžete se zde dozvědět zkušenosti jiných, kde a jak sehnat veganskou kosmetiku nebo kterým výrobkům se vyhnout, protože jejich výrobci do nich začali přidávat živočišnou složku. Trávit čas s lidmi, kteří sdílejí podobné hodnoty a preference, může pomoci v dlouhodobém upevnění veganského postoje.
Po několika málo večeřích jsme zjistili další možný přínos veřejnosti otevřeného veganského debužírování. Někteří vegani a veganky si s sebou vzali kamarády nebo členy rodiny, kteří toho o veganství zatím mnoho nevěděli. Veganské večeře se tudíž staly i příležitostí prezentace veganského jídla, o kterém má stále mnoho lidí předsudky, že se jedná o „zrní“ nebo že se z něj nelze pořádně a chutně najíst. Není nic lepšího než tyto představy nabourat bezprostředním zážitkem, protože přímá zkušenost může efektivněji odpovědět na otázku „co teda vlastně jíš?“ než výčet mnohdy neznámých surovin a ingrediencí. Naplnění takového poslání veganské večeře ovšem vyžaduje na rozdíl od předchozího motivu také účast lidí, kteří vegani nebo veganky nejsou.
Třetím možným motivem může být pouhá tvorba sociálního prostoru nebo chcete-li komunity lidí, kteří mají podobné hodnoty a přesvědčení, což nutně pro všechny nemusí představovat veganství. Může se jednat třeba jen o lidi, které spojuje nějaký společný zájem, jako je umělecké nebo aktivistické nadšení. Podobně sloužila jedna z olomouckých veganských večeří jako prostor pro setkání svépomocného spotřebitelského družstva biopotravin, kde se řešily organizační záležitosti. Takovýto sociální prostor může sloužit již zavedenému kolektivu nebo k vybudování kolektivu zbrusu nového. Cítí-li se někdo osamělý, je právě společné stolování krásnou záminkou k poznání jiných lidí. V takovémto modelu již veganství není účelem, ale jakýmsi tolerančním atributem. Jídlo je veganské, protože se tak stravuje nezanedbatelná část účastníků, a pro zbytek nepředstavuje žádný problém se jeden den v měsíci podvolit ve svém stravování kolektivním potřebám. S podobným tolerančním přístupem se lze zatím setkávat ve squatterských nebo aktivistických kolektivech různě po světě, protože to jsou místa, kde je velké zastoupení veganů.
Tyto motivy nejde dopředu přesně naplánovat, lze je jenom s jistou pravděpodobností očekávat. A protože nejsou večeře účelové nebo prvoplánové, je jediným skutečným záměrem, aby prostě podobná událost proběhla sama o sobě.
Budoucnost tohoto experimentu?
Komodifikace omezila veřejný prostor na auty zaplavené ulice nebo komerčně využívané prostory, které slouží především zisku. Je čím dál méně otevřeného svobodného prostoru, kde se mohou lidé svobodně realizovat. A právě tyto večeře představují experimentální ostrůvek světa, který by byl založen na rovnosti a svépomoci; světa, který si musíme utvořit sami, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Zda dopadne podobný „Ostrov“ stejně jako stejnojmenný utopický román Aldouse Huxleyho, nebo mnohem pozitivněji, bude záležet především na kolektivním vědomí zúčastněných. Huxleyho Ostrovu podobné riziko – intervence cizí síly – zatím nemůže zastavit tvorbu lokální komunity v našich malých olomouckých podmínkách. Komunita se již vytvořila a experiment již nese své ovoce. Vzhledem k tomu, že asi těžko můžeme v daném místě růst prostorově, jedinou alternativou je růst zkracováním periodicity. Možná až dojde k nabobtnání co do počtu, začneme se šířit i v čase a večeře budou častěji. Zatím nebyly, pokud to vůbec lze, dvě stejné večeře, každá je svou podstatou originální a autentická. Již také padly návrhy na tematické večeře, například „bramborová“ nebo „mexická“, ale zatím tomu chybí sjednocující koordinační prvek.
Zajímavý upgrade večeře proběhl letos v létě, kdy účastníci večeře se přesunuly se stolečky a sezením přímo do ulic města. Možná mnohé jiné dočasné autonomní zóny představují mnohem odvážnější, trvalejší nebo jinak významnější události, než jsou naše obyčejné olomoucké večeře. Ovšem vyjadřují stejnou ideu – ideu samosprávného rovnostářského světa; ideu, která když se rozroste, tak narazí, protože státy nerady přicházejí o svá svrchovaná území. Ale to nás nemůže zastavit.
JaroMír Svoboda (Původně vyšlo na greenaction.cz)
=> informace o komunitních veganských večeřích dnes již v devíti městech zde: http://veganka.cz/veganska-vecere/. Jednotlivá města v menu liště pod rubrikou „komunitní večeře“
Zní to vážně nádherně, už dlouho jsem přemýšlela, že se zúčastním. Jsem ale jen vegetarián, dám si totiž občas tvaroh nebo jogurt. Budu ale nad účastí i nadále přemýšlet. Nejsem zrovna člověk, který by přišel sám do neznámého prostředí. A protože kolejní kuchyně nejsou nic extra, ještě bych ke všemu nic nepřinesla. Takže leda pokud se mi podaří někoho přemluvit, aby se tam vydal se mnou