Jeffrey Moussaieff Masson: Bestie

Kniha s nenápadným názvem ukrývá velmi zajímavou úvahu na téma násilí a krutosti ve vztahu ke zvířatům. Násilí a krutost jsme v naší kultuře tradičně zvyknutí připisovat divokým zvířatům, potažmo přírodě: kosatkám, žralokům, vlkům, medvědům. Při bližším pohledu, který najdete v této knize, ale zjistíme, že navzdory našemu přesvědčení je jediným násilným živočichem, páchajícím zbytečné násilí, člověk.

Ten si zvykl na postavení nejvyššího predátora planety. Je schopen vraždit pro zábavu či z rozmaru, a to v ohromných číslech (ani nemluvě o vysoce organizovaném průmyslovém vybíjení, o tom ale tato kniha není). Přesto zbytečné zabíjení pro vlastní potěšení připisuje jiným druhům. Vzpomeňme na to, jak jsou v populární kultuře zobrazeny velké šelmy a predátoři. Přísloví nám používají např. vlka jako metaforu zla (člověk člověku vlkem) a populární kultura pečlivě pěstuje predátorům image krutých bestií (asi nejlepším příkladem je film Čelisti).

Massonova ukazuje, že predátoři nikdy neloví z rozmaru či radosti, pro potěšení z lovu. Toho je schopen jenom člověk. Zvíře loví vždy pouze, když má hlad, z čiré nutnosti. Pokud je predátor nasycen, mohou se v jeho bezprostřední blízkosti pohybovat i jedinci patřící k jeho pravidelné kořisti, na které nezaútočí – je nasycen a tudíž nemá důvod.

Několik málo popsaných případů zbytečné, instinkty či hladem nevysvětlitelné „krutosti“ (tedy zbytečného zabití, ať už jiných zvířat svého druhu, nebo člověka) bylo zřejmě způsobeno opět člověkem. Útočila zvířata traumatizovaná buď přímým útokem člověka (slůně, které přihlíželo kruté vraždě své matky lovci pro trofej), nebo nepřímo poškozením či zničením jeho přirozeného životního prostředí.

Člověk není pravidelnou kořistí žádného predátora na zemi. Útoky šelem na člověka jsou extrémně vzácné a způsobené buď omylem (žraloci, pletoucí si potápěče v černém neoprenu za tuleně), nedostatkem potravy (způsobeným člověkem), nebo přímou traumatickou zkušeností s lidským druhem.

Predátoři také nikdy neloví a nezabíjí jedince vlastního druhu. Rituální souboje některých zvířat jen velmi zřídka končí smrtí – jejich pointou je ukázat dominanci, nikoliv zabít. Proto jim předchází rituály a varovné signály jako je vrčení, cenění zubů apod. a souboje samotné, pokud na ně dojde, nejsou „na život a na smrt.“

Člověk je tedy jediným tvorem na planetě, který systematicky vraždí celé druhy proto, že je považuje za konkurenci (vlci), nebo se mu prostě nelíbí (kosatky), a zároveň jediným tvorem, který je schopen vysoce organizovaného násilí proti svému vlastnímu druhu (genocidy). Je to náhoda, nebo zde existuje souvislost?

Masson hledá odpověď na otázku „proč“ (je člověk tak krutý a svou mozkovou kapacitu využívá na páchání zla, nikoliv dobra) a končí u dvou důvodů: obecně nachází počátek lidské krutosti u domestikace a zemědělství a konkrétně pak její zdroj vidí v zabíjení zvířat lidmi, ať pro zábavu, nebo pro potravu. Neustále totiž opakuje, že na rozdíl od masožravých predátorů máme na výběr a zvířata zabíjet jednoduše nemusíme (Jeffrey Moussaieff Masson je sám dlouholetým veganem).

Veganské hnutí se z pochopitelných důvodů zpravidla soustředí spíše na průmyslové velkochovy a otázka zvířat v divoké přírodě stojí na okraji zájmu. Masson nám ukazuje, že všechno souvisí se vším a sociální kořeny velkokapacitního kravína možná leží v tom, jak přistupujeme k divokým zvířatům.

Kniha je také velmi aktuální obzvláště v kontextu současných diskusí o lovu (nejen) divokých zvířat, který bývá obhajován právě „zákonem džungle“ – jak ale Masson ukazuje, zákon džungle zní ve skutečnosti o hodně jinak. Asi by šel formulovat nějak takto: „nezabiješ, pokud to není naprosto nezbytné pro tvé vlastní přežití.“ A jak již bylo řečeno, my lidé na výběr máme vždy.